Z okna "it's been you, woman", za oknem jaro a na obzoru velké změny. Ještě na začátku roku to vypadalo, že 2012 nedodrží svůj slib – a stane se rokem obyčejným, klidným, v rámcích. Když jsem před pár dny definitivně zavřel Kříšťálový pláč, stýskal jsem si až, jak skoro nic necítím. Jak jsem šel po místech, které bývaly silné, strhující, nostalgií naplněné. Teď působily jako prázdný chrám, ale alespoň jako chrám – jako velkolepý odkaz dávných dní.
Ten den byl slunečný, větrný a napůl chladný. Na sobě jako jediný krátkou kalhotu – snad rebelství nebo chtíč po létu. Pak hodina chůze k tomu místu, napůl hloupě, napůl s hrdostí v hrdle, schovanou, přesto citelnou. Jít se rozloučit, po třech letech, jak jsme si slíbili.
Člověk prožije za tři roky hodně, prožije spousty a jednu z největších pravd, co tě nezabije, to tě posílí, jsem byl schopen ocenit naplno až dnes. Teprve dnes jsem akceptoval, že je tenhle výrok vlastně pravdivý, nemění se, není ho třeba upravovat.
Příští měsíc je měsícem plným změn. Důležitých startovních bodů a základen pro cestu na Mars – cestovali jsme na oběžnou dráhu, k Měsíci a zase zpět a teď nastala doba, kdy se staví sny k planetám. K planetě.
V hrudi budu mít nový domov, vlastní odrazový můstek. Poprvé už bez průpojnic s minulostí, poprvé plně vlastní. Do toho z nové pozice střádání nechtěných papírků, dneska už asi jediného zádrhelu k cestě. A pak?
Dneska už ani okem nezavadím o cesty jinačí – o tolik se ty cesty rozešly, způsoby sdělení i víra v lepší zítřky. O tolik se změnili lidé okolo, podpory i skutečnosti. Dneska se o těhle výpravách někdější inspirace dozvídám úplně omylem – a náhodou, a hlavně bez zájmu. Nečtu je. Ze základny se stal prach.
A nakonec je to dobrá věc. Zatímco před lety píšete roztřeseným hlasem trolům, že chcete jít a odpíchnout se, dneska už nepíšete a celá ta horkost na hrudi a Notre Dame v ní se probírá jinými kanály. Změna vesmírného střediska? Určitě.
Zatímco Norsko se stalo jakýmsi symbolem tohohle všeho, opravdové věci se už dějí jinde. Mimo blog, mimo kontakty. Cestuje se. Nepíše se. Móda. Zbývá jen smích na Twitteru a občasné popíchnutí minulé generace, která mi ze všeho nejvíc připomíná už jenom JD reloaded – "skvělá" práce.
Ale je to vlastně jedno. Ze všech levelů, warcraftů a profilů nalezeného zázraku se stal tmel a výběr toho, co zbylo. Co přežilo. Odhalily se hodnoty, přátelství co drží a nové tváře.
Plán? Neil deGrasse Tyson? Vesmír? Byt? Práce? Cesta? Obrázky? Všechno dohromady?
Dustyland Fairytale!
Lístek!
A jako vždy, last.fm vám jednou napoví.
2011
Rok končí. Rok plný změněných a zmizelých lidí, rok přežitých dopisů a nabitého sebesama. Rok bleskové zamilovanosti, rozchodů, ztráty iluzí; nejen osobní, ale i u přátel a blízkých. Rok Mexika bez Mexika, cestování, o kterém nikdo nevěděl a posléze ani nevěřil. Rok, ve kterém jako světla pravděpodobně naposled zářila moje společnost ve společnosti současné; s mojí naivitou, která byla zabita smíchem. Generace cynismu. Zázraky hodnot zmizely. Rok Havla. Rok svatby mojí nejlepší přítelkyně a hlavně celoroční zdvižený prst – potichu ukazující – že je letošek zároveň i posledním rokem internetové generace.
Nezdá se to, protože Twitter žije, žije i Facebook. Lidé se, od fóra, na kterém se všichni narodili, ale změnili, někteří zmizeli a někteří jsou jen dávnou pózou sebe sama, která nefunguje. Hodněkrát jsem se letos sám sebe ptal, jestli i já jsem jiný, změněný, divný, temný, absurdnější; abych nakonec dostal na podzim vzkaz, že nejsem. Jsem zaseknutá naivita.
Andy zmizel, maják i kotva důležité generace, která vychovala tenhle blog i všechny ostatní. Zmizel a nikdo o něm nemluví a když o něm začnu já, tak ho dokonce pomlouvají a pak začnou pomlouvat i mě. Šílený svět. Tak jako já jsem vždycky chtěl zmizet; snad ne tak úplně a na dobro; a snad tam někde ještě je a možná ho i občas slyším; zmizel postupně a možná náhle, a je pryč, teď a tady a není ho cítit a člověku je smutno. A přitom je to pořád ten nejlepší kamarád na světě.
Tenhle svět, tahle internetová generace, plná metafor, blogů a tweetů, tolik neosobní, nekonkrétní a přesto důležitá, končí. Tolik byla neviditelná. Tolik byla nepodstatná. Tolik vzdálená od osobní sféry, kterou jsem tady psal tak málo. A přitom byla vždycky spojená, s ní, a co se dělo tady, dělo se i tam.
Když jsem na jaře šel v dešti vedle ní a pak na podzim poslouchal, jak se někdo někdy rozešel, přišlo mi to absurdní. Přišlo mi absurdní, jak se za 7 let dokázal nabobtnat ten rozdíl mezi generací tady a generací tam venku, tolik osobnější, opravdovější. A jak málo lidí dneska chápe ten nulový rozdíl.
Generace, se kterou vyrostl tenhle blog, postihla krize absurdna a ztráty hodnot, narostla z naprosté vody potřeba se náhle scházet, potřeba propojovat dva světy. Potřeba sociálních sítí (pokrytecký Twitter zdraví). Jakoby najednou nikdo nevěřil na váhu slov, co znamenají, jaký mají odkaz a kam směřují, jakoby každé slovo bylo k uvěření podmíněno osobním podáním ruky. Generace přestala číst.
Generace přestala vnímat.
Když umřel Havel, kdybych zůstal jen mezi lidmi, kteří vychovali tenhle blog, nedozvěděl bych se to. Několikrát jsem se pak přistihl, jak říkám nahlas; proboha, co se děje? Kde jsou ty části a naděje, kde jsou ty odkazy, ve které jsem věřil, že je okolo sebe mám? Mám okolo bandu primitivů, debilů, bandu meme generace (9gag opět pokrytecky zdraví), která zapomněla, která už neví?
Když začínaly blogy, generace na výročí 9/11 stahovala blogy a dala tam třeba malou svíčku a věděla, že to skoro nikdo neuvidí a že je to zbytečný; a přesto to tam dala. Tenkrát taková byla. Dnes už skoro nikdo něvěří na onu důležitost dělat podstatný věci, i když se nikdo nekouká; vyrostla nová póza; ignorovat nebo jít potichu a nikomu o tom neříct. Vyrostla póza o tom říct kamarádovi v hospodě, tam je to přece cool, tam je to přece reálný, zatímco na blog se to nehodí, na tweet je to moc sentimentální a navíc, je to přece interenet, není to opravdové. To všechno snad ze strachu z patosu. To všechno snad z nějaké rádoby vnitřní síly. Někteří dokonce říkají, že už na to nemají čas.
Dneska jen s otevřenou pusou koukám, že říkat nebo tvrdit nebo kreslit nebo zpívat nebo utweetnou se, s patosem, je trestným činem pózy změněné generace a rozdávají se za ní facepalm obrázky, unfollowy, unfriendly. Komedie. Stejně tak jako na těhle věcech absolutně nezáleží, nikdy nebude ani, naštěstí, záležet na lidech, kteří to dělají.
Proto umírá naše generace a proto o ní píšu, s končícím rokem. Odmítl jsem se ztotožnit s oním cynickým postojem, i když jsem osamocem, opuštěn. Zatímco dřív bych dokázal a naprosto jsem věřil v sílu sebrat všechny lidi, které jsem nikdy ani neviděl a vyrazit do ulic zachránit svět; dneska mám pocit, že skuteční lidé zůstavají skuteční jen tam venku a zástup lidí, který dokázal psát slova, myšlenky a tvorbu, který míval nebo má profily na všech stránkách a kouká na placatý monitor větší dobu, než na stisk vlastní ruky s vlastním kamarádem, se, naprosto a špatně, změnil.
Snad to bude lepší. Snad se to zlomí. Doufám v to. Protože tak jako vznikla skutečná přátelství jen díky slovům a pár hodnotám, které člověk vyťukal, sem nebo tam, musí skutečná přátelství přežít a žít dál, a dýchat dál, nezabít se o pravdu a lásku, nezabít se o prohru, nezabít se o nenávist a neupadnout v lež, kterou ona, naše, vaše, moje generace v současnosti tolik trpí.
Rok končí. Rok plný změněných a zmizelých lidí, rok přežitých dopisů a nabitého sebesama. Rok bleskové zamilovanosti, rozchodů, ztráty iluzí; nejen osobní, ale i u přátel a blízkých. Rok Mexika bez Mexika, cestování, o kterém nikdo nevěděl a posléze ani nevěřil. Rok, ve kterém jako světla pravděpodobně naposled zářila moje společnost ve společnosti současné; s mojí naivitou, která byla zabita smíchem. Generace cynismu. Zázraky hodnot zmizely. Rok Havla. Rok svatby mojí nejlepší přítelkyně a hlavně celoroční zdvižený prst – potichu ukazující – že je letošek zároveň i posledním rokem internetové generace.
Nezdá se to, protože Twitter žije, žije i Facebook. Lidé se, od fóra, na kterém se všichni narodili, ale změnili, někteří zmizeli a někteří jsou jen dávnou pózou sebe sama, která nefunguje. Hodněkrát jsem se letos sám sebe ptal, jestli i já jsem jiný, změněný, divný, temný, absurdnější; abych nakonec dostal na podzim vzkaz, že nejsem. Jsem zaseknutá naivita.
Andy zmizel, maják i kotva důležité generace, která vychovala tenhle blog i všechny ostatní. Zmizel a nikdo o něm nemluví a když o něm začnu já, tak ho dokonce pomlouvají a pak začnou pomlouvat i mě. Šílený svět. Tak jako já jsem vždycky chtěl zmizet; snad ne tak úplně a na dobro; a snad tam někde ještě je a možná ho i občas slyším; zmizel postupně a možná náhle, a je pryč, teď a tady a není ho cítit a člověku je smutno. A přitom je to pořád ten nejlepší kamarád na světě.
Tenhle svět, tahle internetová generace, plná metafor, blogů a tweetů, tolik neosobní, nekonkrétní a přesto důležitá, končí. Tolik byla neviditelná. Tolik byla nepodstatná. Tolik vzdálená od osobní sféry, kterou jsem tady psal tak málo. A přitom byla vždycky spojená, s ní, a co se dělo tady, dělo se i tam.
Když jsem na jaře šel v dešti vedle ní a pak na podzim poslouchal, jak se někdo někdy rozešel, přišlo mi to absurdní. Přišlo mi absurdní, jak se za 7 let dokázal nabobtnat ten rozdíl mezi generací tady a generací tam venku, tolik osobnější, opravdovější. A jak málo lidí dneska chápe ten nulový rozdíl.
Generace, se kterou vyrostl tenhle blog, postihla krize absurdna a ztráty hodnot, narostla z naprosté vody potřeba se náhle scházet, potřeba propojovat dva světy. Potřeba sociálních sítí (pokrytecký Twitter zdraví). Jakoby najednou nikdo nevěřil na váhu slov, co znamenají, jaký mají odkaz a kam směřují, jakoby každé slovo bylo k uvěření podmíněno osobním podáním ruky. Generace přestala číst.
Generace přestala vnímat.
Když umřel Havel, kdybych zůstal jen mezi lidmi, kteří vychovali tenhle blog, nedozvěděl bych se to. Několikrát jsem se pak přistihl, jak říkám nahlas; proboha, co se děje? Kde jsou ty části a naděje, kde jsou ty odkazy, ve které jsem věřil, že je okolo sebe mám? Mám okolo bandu primitivů, debilů, bandu meme generace (9gag opět pokrytecky zdraví), která zapomněla, která už neví?
Když začínaly blogy, generace na výročí 9/11 stahovala blogy a dala tam třeba malou svíčku a věděla, že to skoro nikdo neuvidí a že je to zbytečný; a přesto to tam dala. Tenkrát taková byla. Dnes už skoro nikdo něvěří na onu důležitost dělat podstatný věci, i když se nikdo nekouká; vyrostla nová póza; ignorovat nebo jít potichu a nikomu o tom neříct. Vyrostla póza o tom říct kamarádovi v hospodě, tam je to přece cool, tam je to přece reálný, zatímco na blog se to nehodí, na tweet je to moc sentimentální a navíc, je to přece interenet, není to opravdové. To všechno snad ze strachu z patosu. To všechno snad z nějaké rádoby vnitřní síly. Někteří dokonce říkají, že už na to nemají čas.
Dneska jen s otevřenou pusou koukám, že říkat nebo tvrdit nebo kreslit nebo zpívat nebo utweetnou se, s patosem, je trestným činem pózy změněné generace a rozdávají se za ní facepalm obrázky, unfollowy, unfriendly. Komedie. Stejně tak jako na těhle věcech absolutně nezáleží, nikdy nebude ani, naštěstí, záležet na lidech, kteří to dělají.
Proto umírá naše generace a proto o ní píšu, s končícím rokem. Odmítl jsem se ztotožnit s oním cynickým postojem, i když jsem osamocem, opuštěn. Zatímco dřív bych dokázal a naprosto jsem věřil v sílu sebrat všechny lidi, které jsem nikdy ani neviděl a vyrazit do ulic zachránit svět; dneska mám pocit, že skuteční lidé zůstavají skuteční jen tam venku a zástup lidí, který dokázal psát slova, myšlenky a tvorbu, který míval nebo má profily na všech stránkách a kouká na placatý monitor větší dobu, než na stisk vlastní ruky s vlastním kamarádem, se, naprosto a špatně, změnil.
Snad to bude lepší. Snad se to zlomí. Doufám v to. Protože tak jako vznikla skutečná přátelství jen díky slovům a pár hodnotám, které člověk vyťukal, sem nebo tam, musí skutečná přátelství přežít a žít dál, a dýchat dál, nezabít se o pravdu a lásku, nezabít se o prohru, nezabít se o nenávist a neupadnout v lež, kterou ona, naše, vaše, moje generace v současnosti tolik trpí.
Mother, should I build a wall?
Z okna slunce do tváře, na očích brýle, do toho hraje Wall. Léto končí. Léto plné bláznivých lidí, lidí co neznají pojem akce / reakce a distance. Léto obhajoby. Léto, ve kterém tu poprvé skoro nebyl nikdo, kdo tenkrát vždycky chápal význam loňských krás. Chvilky změněných lidí a okamžiků, kdy jeden může stát jen s otevřenou pusou. Červenec plný osobního zajištění, srpen potom plný úvazků sám k sobě. Prázdniny plné přání ke svatbám a potom prázdniny plné ticha ze stran korespondence. Přání nakonec dorazilo, tak jako vždycky dorazí – čisté a opravdové. Odstup potom. Teď je zase ticho na radiových vlnách – snad to tak má být.
Uprostřed SMSka jednou za půl roku – ona důležitá, do ciziny, do krajiny – směřující, říkající – všechno v pořádku pořád jsme tady. I tohle mi nakonec škola zpětně dala – o co bych jinak přišel – přítele na dlouhou trať, kterého jsem neviděl už roky, nejsme v aktivním kontaktu; ale funguje jako onen film, ne-li stejně. Pamatuji si tvář, vůni, stisk ruky. Každý rok.
Vzpomínky na Veroniku, nazval bych proto tenhle končící srpen, a snad už i vzpomínky na Slovensko. Vyšel po 11. letech opravdový Deus Ex, poprvé jsem investoval do her na dlouhou trať (EVE a Minecraft zdraví). Do toho přitom málo vzpomínání. Málo nostalgie. Dobrá věc. Po letech. Spousta nových lidí – někdy blíž, někdy dál. Zamilovaná generace mimo internet. Potom internet už jen jako odkaz a pár chvil na hraní, hudby a obrazů; pozdravit, poklonit se, říct si pár slov; internetová generace umírá.
Neumře úplně, jen ji vystřídá generace jiná, možná jen pozměněná, kdo ví. Dochází ji dech, toť jistá věc, po sedmi letech už to možná muselo příjít. Dlouho trvalo, než jsem dospěl k tomu, že je to ok. Faithshift nakonec nebyl náhlý, ale postupný, a právě i díky letošnímu, tolik jinému, létu. Taky dobrá věc.
Zlí lidé dostávají bobky, smutní naději, krásní lásku, říkalo se někde. Reflexe, distance, obhajoba sebe sama nebyla nikdy snazší a červenec a srpen – dva zamilování a přesto tolik jiní – mi to letos předvedly. Pomluvy od jiných pro mě ztratily význam, hloupost jiných osobní dotek a krása – krása, ta jediná zůstala stejná. A to je fér.
Potom na kontě půl stotisíce, z kreditky zaplacený dva měsíce hvězdnejch korábů, na disku milion obrazů, a čerstvě za sebou 32 hodin spanilé jízdy cyberpunkem – nadějí pro světlější zítřek herního světa. Herní zážitek z nekonečných nocí víkendu, za oknem oranžový odér, lampičky taktéž. Rezonanc. Nedokázal to ani Fallout 3, ani Bioshock, ani Portal 2 – až třetí pokračování rozlousklo onu zatvrzelost, že od dob Half-Life 2 (včetně) se prostě vyrábí... sračky. Vzpomínky na Anastasova, vzpomínky na Level, generační odstup recezentů a éra a duch 21. století, to všechno se nabalilo a ještě víc nabalí na hlavu už nabaleného Deus Ex číšlo tři – a díky za to, Montreale, ne že ne.
K tomu málo sólo procházek, hloupých nápadů a jen špetka nostalgie – nakonec znamená jedno – i já jsem se dostal na nový level, vlastní, vnitřní, svůj. Tajný. Specifický. Chráněný právě tou výchovou z filmů, knih a her – ona morálka správnosti, kdy člověk ví co je správné – vyhrála a vždycky vyhraje. Je to zabáva, výchova, touha změnit svět? Kdo ví, snad jen vnitřní touha po spravedlnosti a absolutní ochrany krás, nadějí i nenaplněných snů. Naivity. Venku běhá spousta dobrých lidí a právě za ně a pro mě se tyhle věci, vnitřně, vyplatí dělat. Pomluvte mi je a skončili jste.
Snad je to boj, nebo jen dočasná záliba, ale věc je to správná. Jak léto končí, slunce svítí míň. I to se stává. Odkazy každého dne zůstavají.
Z okna slunce do tváře, na očích brýle, do toho hraje Wall. Léto končí. Léto plné bláznivých lidí, lidí co neznají pojem akce / reakce a distance. Léto obhajoby. Léto, ve kterém tu poprvé skoro nebyl nikdo, kdo tenkrát vždycky chápal význam loňských krás. Chvilky změněných lidí a okamžiků, kdy jeden může stát jen s otevřenou pusou. Červenec plný osobního zajištění, srpen potom plný úvazků sám k sobě. Prázdniny plné přání ke svatbám a potom prázdniny plné ticha ze stran korespondence. Přání nakonec dorazilo, tak jako vždycky dorazí – čisté a opravdové. Odstup potom. Teď je zase ticho na radiových vlnách – snad to tak má být.
Uprostřed SMSka jednou za půl roku – ona důležitá, do ciziny, do krajiny – směřující, říkající – všechno v pořádku pořád jsme tady. I tohle mi nakonec škola zpětně dala – o co bych jinak přišel – přítele na dlouhou trať, kterého jsem neviděl už roky, nejsme v aktivním kontaktu; ale funguje jako onen film, ne-li stejně. Pamatuji si tvář, vůni, stisk ruky. Každý rok.
Vzpomínky na Veroniku, nazval bych proto tenhle končící srpen, a snad už i vzpomínky na Slovensko. Vyšel po 11. letech opravdový Deus Ex, poprvé jsem investoval do her na dlouhou trať (EVE a Minecraft zdraví). Do toho přitom málo vzpomínání. Málo nostalgie. Dobrá věc. Po letech. Spousta nových lidí – někdy blíž, někdy dál. Zamilovaná generace mimo internet. Potom internet už jen jako odkaz a pár chvil na hraní, hudby a obrazů; pozdravit, poklonit se, říct si pár slov; internetová generace umírá.
Neumře úplně, jen ji vystřídá generace jiná, možná jen pozměněná, kdo ví. Dochází ji dech, toť jistá věc, po sedmi letech už to možná muselo příjít. Dlouho trvalo, než jsem dospěl k tomu, že je to ok. Faithshift nakonec nebyl náhlý, ale postupný, a právě i díky letošnímu, tolik jinému, létu. Taky dobrá věc.
Zlí lidé dostávají bobky, smutní naději, krásní lásku, říkalo se někde. Reflexe, distance, obhajoba sebe sama nebyla nikdy snazší a červenec a srpen – dva zamilování a přesto tolik jiní – mi to letos předvedly. Pomluvy od jiných pro mě ztratily význam, hloupost jiných osobní dotek a krása – krása, ta jediná zůstala stejná. A to je fér.
Potom na kontě půl stotisíce, z kreditky zaplacený dva měsíce hvězdnejch korábů, na disku milion obrazů, a čerstvě za sebou 32 hodin spanilé jízdy cyberpunkem – nadějí pro světlější zítřek herního světa. Herní zážitek z nekonečných nocí víkendu, za oknem oranžový odér, lampičky taktéž. Rezonanc. Nedokázal to ani Fallout 3, ani Bioshock, ani Portal 2 – až třetí pokračování rozlousklo onu zatvrzelost, že od dob Half-Life 2 (včetně) se prostě vyrábí... sračky. Vzpomínky na Anastasova, vzpomínky na Level, generační odstup recezentů a éra a duch 21. století, to všechno se nabalilo a ještě víc nabalí na hlavu už nabaleného Deus Ex číšlo tři – a díky za to, Montreale, ne že ne.
K tomu málo sólo procházek, hloupých nápadů a jen špetka nostalgie – nakonec znamená jedno – i já jsem se dostal na nový level, vlastní, vnitřní, svůj. Tajný. Specifický. Chráněný právě tou výchovou z filmů, knih a her – ona morálka správnosti, kdy člověk ví co je správné – vyhrála a vždycky vyhraje. Je to zabáva, výchova, touha změnit svět? Kdo ví, snad jen vnitřní touha po spravedlnosti a absolutní ochrany krás, nadějí i nenaplněných snů. Naivity. Venku běhá spousta dobrých lidí a právě za ně a pro mě se tyhle věci, vnitřně, vyplatí dělat. Pomluvte mi je a skončili jste.
Snad je to boj, nebo jen dočasná záliba, ale věc je to správná. Jak léto končí, slunce svítí míň. I to se stává. Odkazy každého dne zůstavají.