Rok končí. Rok plný změněných a zmizelých lidí, rok přežitých dopisů a nabitého sebesama. Rok bleskové zamilovanosti, rozchodů, ztráty iluzí; nejen osobní, ale i u přátel a blízkých. Rok Mexika bez Mexika, cestování, o kterém nikdo nevěděl a posléze ani nevěřil. Rok, ve kterém jako světla pravděpodobně naposled zářila moje společnost ve společnosti současné; s mojí naivitou, která byla zabita smíchem. Generace cynismu. Zázraky hodnot zmizely. Rok Havla. Rok svatby mojí nejlepší přítelkyně a hlavně celoroční zdvižený prst – potichu ukazující – že je letošek zároveň i posledním rokem internetové generace.
Nezdá se to, protože Twitter žije, žije i Facebook. Lidé se, od fóra, na kterém se všichni narodili, ale změnili, někteří zmizeli a někteří jsou jen dávnou pózou sebe sama, která nefunguje. Hodněkrát jsem se letos sám sebe ptal, jestli i já jsem jiný, změněný, divný, temný, absurdnější; abych nakonec dostal na podzim vzkaz, že nejsem. Jsem zaseknutá naivita.
Andy zmizel, maják i kotva důležité generace, která vychovala tenhle blog i všechny ostatní. Zmizel a nikdo o něm nemluví a když o něm začnu já, tak ho dokonce pomlouvají a pak začnou pomlouvat i mě. Šílený svět. Tak jako já jsem vždycky chtěl zmizet; snad ne tak úplně a na dobro; a snad tam někde ještě je a možná ho i občas slyším; zmizel postupně a možná náhle, a je pryč, teď a tady a není ho cítit a člověku je smutno. A přitom je to pořád ten nejlepší kamarád na světě.
Tenhle svět, tahle internetová generace, plná metafor, blogů a tweetů, tolik neosobní, nekonkrétní a přesto důležitá, končí. Tolik byla neviditelná. Tolik byla nepodstatná. Tolik vzdálená od osobní sféry, kterou jsem tady psal tak málo. A přitom byla vždycky spojená, s ní, a co se dělo tady, dělo se i tam.
Když jsem na jaře šel v dešti vedle ní a pak na podzim poslouchal, jak se někdo někdy rozešel, přišlo mi to absurdní. Přišlo mi absurdní, jak se za 7 let dokázal nabobtnat ten rozdíl mezi generací tady a generací tam venku, tolik osobnější, opravdovější. A jak málo lidí dneska chápe ten nulový rozdíl.
Generace, se kterou vyrostl tenhle blog, postihla krize absurdna a ztráty hodnot, narostla z naprosté vody potřeba se náhle scházet, potřeba propojovat dva světy. Potřeba sociálních sítí (pokrytecký Twitter zdraví). Jakoby najednou nikdo nevěřil na váhu slov, co znamenají, jaký mají odkaz a kam směřují, jakoby každé slovo bylo k uvěření podmíněno osobním podáním ruky. Generace přestala číst.
Generace přestala vnímat.
Když umřel Havel, kdybych zůstal jen mezi lidmi, kteří vychovali tenhle blog, nedozvěděl bych se to. Několikrát jsem se pak přistihl, jak říkám nahlas; proboha, co se děje? Kde jsou ty části a naděje, kde jsou ty odkazy, ve které jsem věřil, že je okolo sebe mám? Mám okolo bandu primitivů, debilů, bandu meme generace (9gag opět pokrytecky zdraví), která zapomněla, která už neví?
Když začínaly blogy, generace na výročí 9/11 stahovala blogy a dala tam třeba malou svíčku a věděla, že to skoro nikdo neuvidí a že je to zbytečný; a přesto to tam dala. Tenkrát taková byla. Dnes už skoro nikdo něvěří na onu důležitost dělat podstatný věci, i když se nikdo nekouká; vyrostla nová póza; ignorovat nebo jít potichu a nikomu o tom neříct. Vyrostla póza o tom říct kamarádovi v hospodě, tam je to přece cool, tam je to přece reálný, zatímco na blog se to nehodí, na tweet je to moc sentimentální a navíc, je to přece interenet, není to opravdové. To všechno snad ze strachu z patosu. To všechno snad z nějaké rádoby vnitřní síly. Někteří dokonce říkají, že už na to nemají čas.
Dneska jen s otevřenou pusou koukám, že říkat nebo tvrdit nebo kreslit nebo zpívat nebo utweetnou se, s patosem, je trestným činem pózy změněné generace a rozdávají se za ní facepalm obrázky, unfollowy, unfriendly. Komedie. Stejně tak jako na těhle věcech absolutně nezáleží, nikdy nebude ani, naštěstí, záležet na lidech, kteří to dělají.
Proto umírá naše generace a proto o ní píšu, s končícím rokem. Odmítl jsem se ztotožnit s oním cynickým postojem, i když jsem osamocem, opuštěn. Zatímco dřív bych dokázal a naprosto jsem věřil v sílu sebrat všechny lidi, které jsem nikdy ani neviděl a vyrazit do ulic zachránit svět; dneska mám pocit, že skuteční lidé zůstavají skuteční jen tam venku a zástup lidí, který dokázal psát slova, myšlenky a tvorbu, který míval nebo má profily na všech stránkách a kouká na placatý monitor větší dobu, než na stisk vlastní ruky s vlastním kamarádem, se, naprosto a špatně, změnil.
Snad to bude lepší. Snad se to zlomí. Doufám v to. Protože tak jako vznikla skutečná přátelství jen díky slovům a pár hodnotám, které člověk vyťukal, sem nebo tam, musí skutečná přátelství přežít a žít dál, a dýchat dál, nezabít se o pravdu a lásku, nezabít se o prohru, nezabít se o nenávist a neupadnout v lež, kterou ona, naše, vaše, moje generace v současnosti tolik trpí.
Mother, should I build a wall?
Z okna slunce do tváře, na očích brýle, do toho hraje Wall. Léto končí. Léto plné bláznivých lidí, lidí co neznají pojem akce / reakce a distance. Léto obhajoby. Léto, ve kterém tu poprvé skoro nebyl nikdo, kdo tenkrát vždycky chápal význam loňských krás. Chvilky změněných lidí a okamžiků, kdy jeden může stát jen s otevřenou pusou. Červenec plný osobního zajištění, srpen potom plný úvazků sám k sobě. Prázdniny plné přání ke svatbám a potom prázdniny plné ticha ze stran korespondence. Přání nakonec dorazilo, tak jako vždycky dorazí – čisté a opravdové. Odstup potom. Teď je zase ticho na radiových vlnách – snad to tak má být.
Uprostřed SMSka jednou za půl roku – ona důležitá, do ciziny, do krajiny – směřující, říkající – všechno v pořádku pořád jsme tady. I tohle mi nakonec škola zpětně dala – o co bych jinak přišel – přítele na dlouhou trať, kterého jsem neviděl už roky, nejsme v aktivním kontaktu; ale funguje jako onen film, ne-li stejně. Pamatuji si tvář, vůni, stisk ruky. Každý rok.
Vzpomínky na Veroniku, nazval bych proto tenhle končící srpen, a snad už i vzpomínky na Slovensko. Vyšel po 11. letech opravdový Deus Ex, poprvé jsem investoval do her na dlouhou trať (EVE a Minecraft zdraví). Do toho přitom málo vzpomínání. Málo nostalgie. Dobrá věc. Po letech. Spousta nových lidí – někdy blíž, někdy dál. Zamilovaná generace mimo internet. Potom internet už jen jako odkaz a pár chvil na hraní, hudby a obrazů; pozdravit, poklonit se, říct si pár slov; internetová generace umírá.
Neumře úplně, jen ji vystřídá generace jiná, možná jen pozměněná, kdo ví. Dochází ji dech, toť jistá věc, po sedmi letech už to možná muselo příjít. Dlouho trvalo, než jsem dospěl k tomu, že je to ok. Faithshift nakonec nebyl náhlý, ale postupný, a právě i díky letošnímu, tolik jinému, létu. Taky dobrá věc.
Zlí lidé dostávají bobky, smutní naději, krásní lásku, říkalo se někde. Reflexe, distance, obhajoba sebe sama nebyla nikdy snazší a červenec a srpen – dva zamilování a přesto tolik jiní – mi to letos předvedly. Pomluvy od jiných pro mě ztratily význam, hloupost jiných osobní dotek a krása – krása, ta jediná zůstala stejná. A to je fér.
Potom na kontě půl stotisíce, z kreditky zaplacený dva měsíce hvězdnejch korábů, na disku milion obrazů, a čerstvě za sebou 32 hodin spanilé jízdy cyberpunkem – nadějí pro světlější zítřek herního světa. Herní zážitek z nekonečných nocí víkendu, za oknem oranžový odér, lampičky taktéž. Rezonanc. Nedokázal to ani Fallout 3, ani Bioshock, ani Portal 2 – až třetí pokračování rozlousklo onu zatvrzelost, že od dob Half-Life 2 (včetně) se prostě vyrábí... sračky. Vzpomínky na Anastasova, vzpomínky na Level, generační odstup recezentů a éra a duch 21. století, to všechno se nabalilo a ještě víc nabalí na hlavu už nabaleného Deus Ex číšlo tři – a díky za to, Montreale, ne že ne.
K tomu málo sólo procházek, hloupých nápadů a jen špetka nostalgie – nakonec znamená jedno – i já jsem se dostal na nový level, vlastní, vnitřní, svůj. Tajný. Specifický. Chráněný právě tou výchovou z filmů, knih a her – ona morálka správnosti, kdy člověk ví co je správné – vyhrála a vždycky vyhraje. Je to zabáva, výchova, touha změnit svět? Kdo ví, snad jen vnitřní touha po spravedlnosti a absolutní ochrany krás, nadějí i nenaplněných snů. Naivity. Venku běhá spousta dobrých lidí a právě za ně a pro mě se tyhle věci, vnitřně, vyplatí dělat. Pomluvte mi je a skončili jste.
Snad je to boj, nebo jen dočasná záliba, ale věc je to správná. Jak léto končí, slunce svítí míň. I to se stává. Odkazy každého dne zůstavají.
Z okna slunce do tváře, na očích brýle, do toho hraje Wall. Léto končí. Léto plné bláznivých lidí, lidí co neznají pojem akce / reakce a distance. Léto obhajoby. Léto, ve kterém tu poprvé skoro nebyl nikdo, kdo tenkrát vždycky chápal význam loňských krás. Chvilky změněných lidí a okamžiků, kdy jeden může stát jen s otevřenou pusou. Červenec plný osobního zajištění, srpen potom plný úvazků sám k sobě. Prázdniny plné přání ke svatbám a potom prázdniny plné ticha ze stran korespondence. Přání nakonec dorazilo, tak jako vždycky dorazí – čisté a opravdové. Odstup potom. Teď je zase ticho na radiových vlnách – snad to tak má být.
Uprostřed SMSka jednou za půl roku – ona důležitá, do ciziny, do krajiny – směřující, říkající – všechno v pořádku pořád jsme tady. I tohle mi nakonec škola zpětně dala – o co bych jinak přišel – přítele na dlouhou trať, kterého jsem neviděl už roky, nejsme v aktivním kontaktu; ale funguje jako onen film, ne-li stejně. Pamatuji si tvář, vůni, stisk ruky. Každý rok.
Vzpomínky na Veroniku, nazval bych proto tenhle končící srpen, a snad už i vzpomínky na Slovensko. Vyšel po 11. letech opravdový Deus Ex, poprvé jsem investoval do her na dlouhou trať (EVE a Minecraft zdraví). Do toho přitom málo vzpomínání. Málo nostalgie. Dobrá věc. Po letech. Spousta nových lidí – někdy blíž, někdy dál. Zamilovaná generace mimo internet. Potom internet už jen jako odkaz a pár chvil na hraní, hudby a obrazů; pozdravit, poklonit se, říct si pár slov; internetová generace umírá.
Neumře úplně, jen ji vystřídá generace jiná, možná jen pozměněná, kdo ví. Dochází ji dech, toť jistá věc, po sedmi letech už to možná muselo příjít. Dlouho trvalo, než jsem dospěl k tomu, že je to ok. Faithshift nakonec nebyl náhlý, ale postupný, a právě i díky letošnímu, tolik jinému, létu. Taky dobrá věc.
Zlí lidé dostávají bobky, smutní naději, krásní lásku, říkalo se někde. Reflexe, distance, obhajoba sebe sama nebyla nikdy snazší a červenec a srpen – dva zamilování a přesto tolik jiní – mi to letos předvedly. Pomluvy od jiných pro mě ztratily význam, hloupost jiných osobní dotek a krása – krása, ta jediná zůstala stejná. A to je fér.
Potom na kontě půl stotisíce, z kreditky zaplacený dva měsíce hvězdnejch korábů, na disku milion obrazů, a čerstvě za sebou 32 hodin spanilé jízdy cyberpunkem – nadějí pro světlější zítřek herního světa. Herní zážitek z nekonečných nocí víkendu, za oknem oranžový odér, lampičky taktéž. Rezonanc. Nedokázal to ani Fallout 3, ani Bioshock, ani Portal 2 – až třetí pokračování rozlousklo onu zatvrzelost, že od dob Half-Life 2 (včetně) se prostě vyrábí... sračky. Vzpomínky na Anastasova, vzpomínky na Level, generační odstup recezentů a éra a duch 21. století, to všechno se nabalilo a ještě víc nabalí na hlavu už nabaleného Deus Ex číšlo tři – a díky za to, Montreale, ne že ne.
K tomu málo sólo procházek, hloupých nápadů a jen špetka nostalgie – nakonec znamená jedno – i já jsem se dostal na nový level, vlastní, vnitřní, svůj. Tajný. Specifický. Chráněný právě tou výchovou z filmů, knih a her – ona morálka správnosti, kdy člověk ví co je správné – vyhrála a vždycky vyhraje. Je to zabáva, výchova, touha změnit svět? Kdo ví, snad jen vnitřní touha po spravedlnosti a absolutní ochrany krás, nadějí i nenaplněných snů. Naivity. Venku běhá spousta dobrých lidí a právě za ně a pro mě se tyhle věci, vnitřně, vyplatí dělat. Pomluvte mi je a skončili jste.
Snad je to boj, nebo jen dočasná záliba, ale věc je to správná. Jak léto končí, slunce svítí míň. I to se stává. Odkazy každého dne zůstavají.
Blogy
Tučně jsou moje posty, normálně jsou Jaxxovy posty, OK?
Hele, tehdy měli blogy fakt všichni jako. Kam ses podíval, tam byl blog. A všechno to bylo na bloguje.cz. Mluvíme pochopitelně o těch českejch, víme? A mluvíme o těch, který nám přirostly k srdci a inspirovaly nás k dalšímu psaní! To byla třeba teta tady, strejda támhle a spousta vzpomínek pramení právě od ních, aby se vědělo. Vlastně ten důvod, proč jsem si ho na konci roku 2004 taky založil je ten, že jsem to viděl u svejch dobrejch kamarádů. Prostě někdo měl blog, líbilo se mi to, tak jsem poprosil Luka, ať mi jeden takovej taky založí. Protože já měl tehdy jen vytáčený připojení a pouhý zakládání blogu by s tím bylo tak zhruba na hodinu, šílený peníze!
A tak jsme měli každý svůj první blog. Někdo ho používal na psaní něčeho malého, někdo na psaní hlubokých mouder, někdo to dokonce vzdal a nepsal pak vůbec. Stal se pak samozřejmě terčem zasloužených posměšků, že jo Rocky! Všichni. Ne... VŠICHNI, kdo v tý době četli blogy a alespoň trochu se vochomejtali kolem Level fóra (modří vědí) vědí, co Rocky na svůj blog napsal. A naprosto to stačilo. Každopádně, ta zlatá éra – celej ten humbuk a hromy o kterym tady píšem. zajiskřila v létě onoho roku se čtyřkou na konci a zahořela naplno až na podzim. Bylo těch novejch blogů vlastně až moc, ale každej si to chtěl vyzkoušet. Leveláci byli totiž dobrodruzi! Na druhou stranu, skoro každej ten blog pojmul trochu jinak. Někdo si tam fakt vylejval romantickou duši, jinej zase postoval hezký obrázky a tenhle zase psal vážně hezký, skoro až knižní texty. Prostě všehochuť. A vydrželo jim to docela dost dlouho.
Já jsem třeba změnil pojetí blogu úplně a totálně, až to vlastně k dnešnu vytváří krásný (či ošklivý, že jo) kontrast. Nejdřív jsem psal o Falloutech a kdy vyjde Half Life dvě, no a dneska mě stěži najdete jinde než v poeticky naladěné náladě ála Kavárna U Ztracených snů. To já jsem to měl trochu jinak. Nejdřív pro mě byl blog jen takovej hloupej nástroj pro psaní věcí, který bych za normálních okolností nikdy neřekl nahlas. Ale bylo to daný tím, že ho nikdo nečetl a já neměl moc času ho updatovat víc. Pak jsem se začal ve hrách víc angažovat, psal jsem o nich pochopitelně i na blog a nakonec to celý vyvrcholilo takovým mým osobním seriálem “Poklady z popelnice” a pár zajímavejma (i z dnešního pohledu celkem!) rozhovorama, který si nakonec vyžádaly svůj vlastní blog. Vlastně to je taky zajímavý, že si člověk občas založil druhej blog. A nikdy jsem nepřišel na to proč. Medvěk Brtník! Jo, to je taky vlastně věc, která vznikla na blogu. A teď už ani já nevím k čemu se to vlastně vztahovalo!
Já si vzpomínám, že do blogosféry jsem se dostal naplno na Tři krále léta páně jsem už zapomněl, kdy si mě hodná teta Fily dala do odkazů. Pro mě to tehdy byla něco jako blogo-máma a velký vzor. Ona už teď defacto nepíše (píše jinam nebo vůbec, jako většina), ale dodnes občas zabrouzdám na její adresu a vždycky mě polije pocit nostalgie. Tý. Důležitý. Nostalgie. Dokonce si vybavuju i komentáře, pár příspěvků. Dobrá věc. Nakonec ale zůstane vždycky to prázdno z nemožnosti vrátit tu dobu – a chtít navázat jinde už je težké. Jo, to prázdno je úplně nejhorší. Když třeba zajdeš na blog někoho, kdo už tam tři roky nepíše, ale má tam ten poslední příspěvek, co tam napsal někdy v únoru 2008. A třeba je o nějaký tehdejší novince a jakoby tě to uvítá na tý stránce jako první věc co uvidíš. Ale ve skutečnosti je to taková černá díra do minulosti. Já si teda nikdy blog nezruším, jako někdo. Jsou to pro mě vzpomínky. A i když už tam moc nepíšu, tak nikdy nezapomenu, jak jsem laboroval celej tejden se změnou designu, jak jsem si ho navrhoval vlastnoručně v malování a pořád záviděl třeba Noobymu nebo Rizu jak mají super šablony. Ale i když to bylo všechno takový neumětelský hrozně, tak prostě ty vzpomínky jsou bezva. A taky komentáře. Taky se ti občas stává, že najdeš pod nějakým děsně starým příspěvkem komentář od člověka, kterýho si tehdy znal hrozně dobře přes internet, ale dneska už by sis nevybavil ani jeho jméno, proč chodil na tvůj blog a vůbec?
Já už komentáře nemám! Jednak mi tam nikdo nepsal už a navíc byl na mě ošklivý jeden pán (a zrovna k důležitýmu psaní) a to jsem neměl zapotřebí, tak jsem je vypnul. Každopádně tyhle světla co spojují minulost, si vybavuju – spousta jmen zmizela v čase, spousta příběhů zůstala nedopovězena, spousta lidí odešla – tak jako Jay Kowalski, ten to všechno začal. Odejít ve stylu uměl ale jen málokdo. Nakonec, jak čas plynul, jsem pochopil, proč nenapsali sbohem nebo blog neuzavřeli – vetšina z nich ještě věřila, že se vrátí, neměli odvahu (ne v negativním smyslu) to všechno zavřít nebo prostě jen zapomněli. Jen pár z nich odešlo bez tohohle všeho a mělo to smysl. A nesmrtelný smysl to má dodnes, podle toho jak moc nostalgii pouštíte do svého světa. Každopádně díky blogu znám vlastně i tebe. A jsem za to hrozně rád, fakt. Blogy prostě měly svoje kouzlo, že jo? Mají, měly? Dneska už je to fakt o rezonanci k tomu všemu a jak se k tomu postavíš. Přes blogy jsem poznal (nebo poznal víc) hodně lidí, rozšířily mi obzory na některá témata, zdokonalily mojí grafománii, inspirovaly mě. Bez pardonu. Bez nich bych něco teď neměl, pravděpodobně cizí příběhy, který mi pomahají dodnes přežít / oslavit momentky ve vlastním životě. A to je taky dobrá věc! -fin
Tučně jsou moje posty, normálně jsou Jaxxovy posty, OK?
Hele, tehdy měli blogy fakt všichni jako. Kam ses podíval, tam byl blog. A všechno to bylo na bloguje.cz. Mluvíme pochopitelně o těch českejch, víme? A mluvíme o těch, který nám přirostly k srdci a inspirovaly nás k dalšímu psaní! To byla třeba teta tady, strejda támhle a spousta vzpomínek pramení právě od ních, aby se vědělo. Vlastně ten důvod, proč jsem si ho na konci roku 2004 taky založil je ten, že jsem to viděl u svejch dobrejch kamarádů. Prostě někdo měl blog, líbilo se mi to, tak jsem poprosil Luka, ať mi jeden takovej taky založí. Protože já měl tehdy jen vytáčený připojení a pouhý zakládání blogu by s tím bylo tak zhruba na hodinu, šílený peníze!
A tak jsme měli každý svůj první blog. Někdo ho používal na psaní něčeho malého, někdo na psaní hlubokých mouder, někdo to dokonce vzdal a nepsal pak vůbec. Stal se pak samozřejmě terčem zasloužených posměšků, že jo Rocky! Všichni. Ne... VŠICHNI, kdo v tý době četli blogy a alespoň trochu se vochomejtali kolem Level fóra (modří vědí) vědí, co Rocky na svůj blog napsal. A naprosto to stačilo. Každopádně, ta zlatá éra – celej ten humbuk a hromy o kterym tady píšem. zajiskřila v létě onoho roku se čtyřkou na konci a zahořela naplno až na podzim. Bylo těch novejch blogů vlastně až moc, ale každej si to chtěl vyzkoušet. Leveláci byli totiž dobrodruzi! Na druhou stranu, skoro každej ten blog pojmul trochu jinak. Někdo si tam fakt vylejval romantickou duši, jinej zase postoval hezký obrázky a tenhle zase psal vážně hezký, skoro až knižní texty. Prostě všehochuť. A vydrželo jim to docela dost dlouho.
Já jsem třeba změnil pojetí blogu úplně a totálně, až to vlastně k dnešnu vytváří krásný (či ošklivý, že jo) kontrast. Nejdřív jsem psal o Falloutech a kdy vyjde Half Life dvě, no a dneska mě stěži najdete jinde než v poeticky naladěné náladě ála Kavárna U Ztracených snů. To já jsem to měl trochu jinak. Nejdřív pro mě byl blog jen takovej hloupej nástroj pro psaní věcí, který bych za normálních okolností nikdy neřekl nahlas. Ale bylo to daný tím, že ho nikdo nečetl a já neměl moc času ho updatovat víc. Pak jsem se začal ve hrách víc angažovat, psal jsem o nich pochopitelně i na blog a nakonec to celý vyvrcholilo takovým mým osobním seriálem “Poklady z popelnice” a pár zajímavejma (i z dnešního pohledu celkem!) rozhovorama, který si nakonec vyžádaly svůj vlastní blog. Vlastně to je taky zajímavý, že si člověk občas založil druhej blog. A nikdy jsem nepřišel na to proč. Medvěk Brtník! Jo, to je taky vlastně věc, která vznikla na blogu. A teď už ani já nevím k čemu se to vlastně vztahovalo!
Já si vzpomínám, že do blogosféry jsem se dostal naplno na Tři krále léta páně jsem už zapomněl, kdy si mě hodná teta Fily dala do odkazů. Pro mě to tehdy byla něco jako blogo-máma a velký vzor. Ona už teď defacto nepíše (píše jinam nebo vůbec, jako většina), ale dodnes občas zabrouzdám na její adresu a vždycky mě polije pocit nostalgie. Tý. Důležitý. Nostalgie. Dokonce si vybavuju i komentáře, pár příspěvků. Dobrá věc. Nakonec ale zůstane vždycky to prázdno z nemožnosti vrátit tu dobu – a chtít navázat jinde už je težké. Jo, to prázdno je úplně nejhorší. Když třeba zajdeš na blog někoho, kdo už tam tři roky nepíše, ale má tam ten poslední příspěvek, co tam napsal někdy v únoru 2008. A třeba je o nějaký tehdejší novince a jakoby tě to uvítá na tý stránce jako první věc co uvidíš. Ale ve skutečnosti je to taková černá díra do minulosti. Já si teda nikdy blog nezruším, jako někdo. Jsou to pro mě vzpomínky. A i když už tam moc nepíšu, tak nikdy nezapomenu, jak jsem laboroval celej tejden se změnou designu, jak jsem si ho navrhoval vlastnoručně v malování a pořád záviděl třeba Noobymu nebo Rizu jak mají super šablony. Ale i když to bylo všechno takový neumětelský hrozně, tak prostě ty vzpomínky jsou bezva. A taky komentáře. Taky se ti občas stává, že najdeš pod nějakým děsně starým příspěvkem komentář od člověka, kterýho si tehdy znal hrozně dobře přes internet, ale dneska už by sis nevybavil ani jeho jméno, proč chodil na tvůj blog a vůbec?
Já už komentáře nemám! Jednak mi tam nikdo nepsal už a navíc byl na mě ošklivý jeden pán (a zrovna k důležitýmu psaní) a to jsem neměl zapotřebí, tak jsem je vypnul. Každopádně tyhle světla co spojují minulost, si vybavuju – spousta jmen zmizela v čase, spousta příběhů zůstala nedopovězena, spousta lidí odešla – tak jako Jay Kowalski, ten to všechno začal. Odejít ve stylu uměl ale jen málokdo. Nakonec, jak čas plynul, jsem pochopil, proč nenapsali sbohem nebo blog neuzavřeli – vetšina z nich ještě věřila, že se vrátí, neměli odvahu (ne v negativním smyslu) to všechno zavřít nebo prostě jen zapomněli. Jen pár z nich odešlo bez tohohle všeho a mělo to smysl. A nesmrtelný smysl to má dodnes, podle toho jak moc nostalgii pouštíte do svého světa. Každopádně díky blogu znám vlastně i tebe. A jsem za to hrozně rád, fakt. Blogy prostě měly svoje kouzlo, že jo? Mají, měly? Dneska už je to fakt o rezonanci k tomu všemu a jak se k tomu postavíš. Přes blogy jsem poznal (nebo poznal víc) hodně lidí, rozšířily mi obzory na některá témata, zdokonalily mojí grafománii, inspirovaly mě. Bez pardonu. Bez nich bych něco teď neměl, pravděpodobně cizí příběhy, který mi pomahají dodnes přežít / oslavit momentky ve vlastním životě. A to je taky dobrá věc! -fin